12. PANE, PŘESTAŇTE MI ČUMĚT NA KOZY
Big Bart byl ten největší hnusák na Západě. Byl nejrychlejší , střelec na Západě a ošoustal
daleko větší množství ženských na Západě
než kdokoli jiný na Západě. Moc se nemyl, moc
toho nenamluvil a nesnesl být druhý nejlepší. Dělal navíc parťáka kolonám přistěhovaleckých
vozů a nikdo jiný neoddělal tolik Indiánů, neošoustal tolik ženských a nezabil tolik bělochů
jako on.
Big Bart byl machr a věděl o tom, a věděli to i všichni ostatní. Dokonce i jeho prdy byly
výjimečné, přehlušily i gong k obědu, j a navíc měl pořádnou kladu. Big Bartovým džobem
bylo provést vozy do bezpečí, zabodovat u ženských, zabít pár chlapů
a pak si to namířit
zpátky pro další konvoj. Měl černý plnovous, špinavou prdel a oslnivě žluté zuby.
Právě dal pořádně do těla mladé manželce Billyho Joea, který se na to musel dívat. Přinutil
ženu Billyho Joea, aby se bavila s Billy Joem, zatímco do ní bušil. Přinutil ji, aby opakovala:
„Ach, Billy Joe, tenhle labutí krk, co mám napasovanej od kundy až do krku, nemůžu se ani
nadechnout! Billy Joe, zachraň mě! Billy Joe, nezachraňuj mě!"
Když Big Bart vytekl, donutil Billyho Joea, aby ho omyl, a pak šli všichni na pořádnou večeři,
skládající se z na šunkového kole na, fazolí a sucharů.
Druhý den narazili na vůz jedoucí zcela osaměle prérií. Opratě držel asi šestnáctiletý vyzáblý
mladíček s obličejem plným uhrů. Big Bart k němu zajel.
„Hele, mladej," začal. Mladíček mlčel.
„Mluvím s tebou, cucáku . . . "
„Polib mi prdel," odsekl hoch.
,Jsem Big Bart," pronesl Big Bart významně.
,polib mi prdel, Big Barte, nenechal se vyvést z míry mladík. ,Jak ti říkají, synku?"
„prcek." „Tak hele, Prcku, žádnej chlap nedokáže tímhle indiánským územím projet na vlastní
pěst."
„Právě tohle mám v úmyslu."
„Dobře, Prcku, tak se třeba poser," uzavřel to Big Bart a chtěl jet pryč když se rozevřely cípy
vozové plachty a objevila se nádherná klisnička, měla tak sto přes prsa, parádní velký zadek
a oči jako nebe po dešti. Upřela je na Big Barta a ten jeho macek se začal vzpínat proti
sedlu.
„Prcku, je to pro tvý vlastní dobro, pojed' s náma."
„Táhni do prdele, dědku plesnivá," vyštěkl Prcek. „Nenechám si radit od nějakýho starýho
prd'oly v posranejch spodkách." „Odkrouhnul jsem chlapy za to, že se odvážili jenom
mrknout," varoval ho Big Bart.
Prcek si jen odplivl. Potom se natáhl a podrbal se v rozkroku. „Dědku, nudíš mě. A ted' mi jdi
z očí, nebo tě provrtám, že budeš jako ementál."
„Prcku," ozvala se dívka a naklonila se k němu. Vyklouzl jí přitom jeden prs a slunci se z toho
musel určitě postavit. „Prcku, ten chlap má nejspíš pravdu. Proti těm zasranejm Indiánům nemáme
žádnou šanci. Nedělej ze sebe vola. Řekni tomu chlapovi, že se k nim přidáme."
„Pojedem s váma," podvolil se Prcek.
,Jak se jmenuje ta tvoje holka?" zeptal se Big Bart. „Honeydew," odpověděl Prcek.
„A pane, přestaňte mi čumět na kozy," řekla Honeydew, „nebo vezmu pásek a rozsekám
vám prdel."
Nějakou dobu se nic nedělo. U Blueball Canyonu se strhla bitka s Indiány. 37 Indiánů zabito,
jeden zajat. Na straně Američanů žádné ztráty. Big Bart ojel zajatého Indiána a pak ho najal
jako kuchaře. U Clap Canyonu došlo k další potyčce, 37 Indiánů zabito, jeden zajat. Na
straně Američanů žádné ztráty. Big Bart ojel...
Bylo jasné, že Big Bartovi hučí z Honeydew v kládě. Nedokázal z ní odtrhnout oči. Ten
zadek, hlavně
ten zadek. Když na ni jednou civěl, spadl z koně a jeden z indiánských
kuchařů se zasmál. Zbyl jen jeden indiánský kuchař.
Jednoho dne vyslal Big Bart Prcka s partou lovců na bizony. Big Bart počkal, až odjeli, a pak
zamířil k jeho vozu. Vyskočil na kozlík, odhrnul plachtu a vešel. Honeydew se krčila
uprostřed vozu a masturbovala.
,Jéžiš, holka," vyjekl Big Bart, „nekaž si ji!"
„Padej vocad'," vyjela Honeydew a prstem, který si vyndala, ukázala na Big Barta, „pěkně
rychle vocad' vypadni a nech mě bejt."
„Ten tvůj starej se o tebe nedokáže postarat, Honeydew!" „Ty blbečku, to víš, že se stará, ale
mně to prostě nestačí. Po krámech jsem vždycky víc nadržená."
„Hele, kotě . . . "
„Jdi do prdele!"
„Hele, kotě, číhni . . . podívej."
Vytáhl toho svého nabijáka. Byl celý nafialovělý a pohupoval se dopředu dozadu jako závaží
na dědečkovských pendlovkách. Na podlahu ucáklo několik kapek výměšku.
Honeydew nedokázala z toho nástroje odtrhnout oči. Nakonec ze sebe vypravila: „Toho
tvýho zatracenýho čuráka do mě nikdy nestrčíš!"
„Řekni, jaks to myslela, Honeydew!"
„TOHO TVÝHO ZATRACENYHO ČURÁKA DO MĚ NIKDY NESTRČÍŠ!"
„Ale proč? Proč ne? Koukni se na něj!" ,Já se koukám!"
„Tak proč ho nechceš?" „Protože miluju Prcka."
„Láska?" smál se Big Bart. „Že by láska? To je pohádka akorát tak pro idioty. Koukni se na
tuhle kládu. Celou tvou lásku strčí kdykoliv do kapsy!"
„Ale já ho miluju, Big Barte."
„A jakej mám jazyk," chlubil se Big Bart, „nejlepší jazyk na Západě."
Vyplázl ho a trochu s ním zacvičil. „Miluju Prcka," vedla svou Honeydew.
„Tak si vyliž prdel," řekl Big Bart a vrhl se na Honeydew. Byla to svinská dřina vniknout
dovnitř, a když se mu to podařilo, Honeydew krátce vyjekla. Asi sedmkrát do ní zajel a pak
ucítil, jak ho od ní někdo neurvale odtrhuje.
Byl TO PRCEK. VRÁTIL SE Z LOVU.
Dostali jsme toho bizona, ty jeden hajzle. A ted' uděláš nejlíp, když si natáhneš gatě a
vylezeš ven, abysme mohli srovnat ten zbytek."
„Mám nejrychlejší bouchačku na celým Západě," varoval ho gig Bart.
Udělám do tebe takovou díru, že tvoje prdel bude vedle toho vypadat jako pór v kůži," ucedil
Prcek. „Tak dělej, ať to skoncujem. Mám hlad a těším se na večeři. Tenhle bizon mi pořádně
zvednut apetýt . . . "
Muži seděli kolem táboráku a pozorovali je. Něco bylo ve vzduchu. Ženy byly zalezlé ve
vozech, modlily se, masturbovaly a nasávaly gin. Big Bart měl na bouchačce 34 zářezů, a to
měl děravou paměť. Prcek neměl ani jeden. Věřil si ale jako málokdo předtím. Big Bart se
zdál nervóznější než Prcek. Přihnul si whisky a vyzunkl půl polní láhve. Pak zamířil k Prckovi.
„Hele, Prcku . . . " „Co je, ty hajzle . . . ?"
„Jenom by mě zajímalo, co tě tak vytočilo?" „Upálím ti ty tvý koule, dědku stará!" „Kvůli
čemu?"
„Srat ses mi do ženský, páprdo!"
„Tak poslouchej, Prcku, copak ti to nedochází? Ženská chce vždycky poštvat jednoho chlapa
proti druhýmu. Prostě jsme jí nalítli na ten její fígl s kundou."
„Už mě ty tvý kecy přestávají bavit, taťuldo! A ted'ko couvni a tas! Bude od tebe konečně
pokoj!"
„Prcku . . . " „Ustup a tas!"
Muži u táboráku znehybněli. Od západu začal vanout lehký vítr, přinášející vůni kobylinců.
Někdo zakašlal. Ženy se krčily ve vozech, nasávaly gin, modlily se a masturbovaly. Začalo
se stmívat.
Big Bart a Prcek stáli od sebe na 30 kroků.
„Tak tas, ty posero," provokoval Prcek, „tas, ty podělanej vometáku!"
Cípy vozové plachty se potichu protáhla žena s puškou Byla to Honeydew. Přiložila pušku k
rameni, přimhouřila oči a zamířila.
„Tak dělej, ty mizernej prcačkáři," pokřikoval Prcek, „TAS!".' Big Bartova ruka sjela jako blesk
k pouzdru. Soumrakem třeskl
výstřel. Honeydew sklonila pušku, ze které se ještě kouřilo, a vrátila se do zakrytého vozu.
Na zemi ležel mrtvý Prcek s dírou v čele. Big Bart zasunul nepoužitou pistoli zpátky do
pouzdra a dlouhými kroky rázoval směrem k vozu. Na nebi zářil měsíc.
21. KURÁŽ
Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. To slovo neznám. Vždycky jsem
obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří,
kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílené, zoufalé chlapy, chlapy se zkaženými zuby a
vymlácenou palicí, chlapy, kteří se nechovají tak, jak se sluší. Zajímají mě. Jsou výbušní a
neustále něčím překvapují. Mám také rád sprosté, zkažené ženské, opilé obhroublé štětky s
padajícími punčochami a bezvýraznými utahanými obličeji s rozmazanou šminkou. Zajímají mě
víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák.
Nemám rád zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechci, aby si mě formovala
společnost. Jednou v noci jsem u mě v pokoji chlastal s Martym, bývalým kriminálníkem. Byl
jsem bez práce. Nestál jsem o ni. Chtělo se mi jen tak vysedávat se zutýma botama, pít víno,
povídat si, a pokud možno se taky smát. Marty nebyl žádný chytrák, moc toho na něm sice
nebylo, ale měl něco za sebou. „Mám tě rád, Hanku," říkal mi, „jseš opravdickej chlap, jseš
jeden z mála skutečnejch chlapů, co znám." ,Jo," utrousil jsem.
„Máš šmrnc, něco v tobě je." ,Jo.
„Taky jsem byl dost tvrdej chlap, když jsem makal v dolech . . . "
,Jo. „Rval jsem se s jedním maníkem. Mlátili jsme se násadama od seker. První ranou mi
přerazil levou ruku. Rval jsem se dál. Řezal jsem ho přes tu jeho pitomou palici. Když po tom
nářezu přišel k sobě, byl úplně mimo. Vymlátil jsem mu mozek z hlavy. Šoupli ho do pakárny."
„To je dobrý," poznamenal jsem.
„Hele," začal Marty, „chci se s tebou porvat." „Máš první ránu. Dělej, natáhni mi ji."
Marty seděl v zeleném křesle s rovným opěradlem. Zamířil jsem k výlevce, abych nalil z
láhve další sklenici vína. Rychle jsem se otočil a praštil ho pravačkou do obličeje. Překotil se
přes křeslo, zvedl se a zaútočil. Neuhlídal jsem levačku. Vzal mě přes čelo a srazil mě k
zemi. Hrábl jsem do papírového sáčku plného zvratků a prázdných lahví, jednu jsem chytil,
zvedl se na kolena a mrštil ji po něm. Marty se sehnul a já po něm šel se židlí. Zrovna jsem ji
zvedal nad hlavu, když se otevřely dveře. Byla to naše domácí, hezká mladá blondýnka,
které nebylo ani třicet. Nikdy jsem nezjistil, proč se vlastně
o takovýhle barák stará. Postavil jsem židli zpátky na zem.
„Běžte domů, Marty."
Marty se styděl jako malý kluk. Kráčel chodbou ke svému bytu, vešel a zavřel za sebou.
„Pane Chinaski," začala, „chtěla bych vám říct . . . "
„Já bych vám chtěl říct," přerušil jsem ji, „že to nemá cenu." „Co jako nemá cenu?"
„Nejste můj typ. Nechci vás opíchat."
„Poslyšte," řekla, „něco vám chci říct. Včera v noci jsem vás viděla močit na sousední
parcele. Jestli se to bude ještě .jednou opakovat, vyhodím vás. Zároveň se někdo vymočil ve
výtahu. Nebyl jste to náhodou také vy?"
„Já ve výtahu nechčiju."
„Jo, ale na té parcele jsem vás včera v noci viděla. Dávala jsem pozor. Byl jste to vy."
„Kulový." „Byl jste příliš opilý, abyste si to uvědomoval. Už to nedělejte." Zavřela dveře a odešla.
Za několik minut už jsem zase seděl, popíjel v klidu víno a snažil si vzpomenout, jestli jsem
na té parcele opravdu chcal, když v tom někdo zaklepal.
„Dále," houkl jsem.
Byl to Marty: „Musím ti něco říct." ,Jasně. Sedni si."
Nalil jsem mu portské a on si sedl. ,Jsem zamilovaný."
Nic jsem neříkal. Ubalil jsem si cigaretu. „Věříš na lásku?" zeptal se.
„Aby ne. Jednou jsem to zažil." „A co sní je?"
„Už nic. Je mrtvá." „Mrtvá? Jak se to stalo?" „Chlast."
„Tahle taky chlastá. Trápí mě to. Je pořád ožralá. Nedokáže s tím přestat."
„To nedokáže nikdo z nás."
„Chodím s ní na schůze Anonymních alkoholiků. Je nalitá, už když tam jdeme. Polovina lidí
je tam ožralá. Smrdí to tam chlastem."
Mlčel jsem.
„Panebože, ale ona je tak mladá. A to tělo! Ty vole, já ji ale miluju, fakt ji miluju!"
„Jdi do prdele, Marty, vždyť je to jenom sex." „Ne, já ji miluju, Hanku. Já to fakt cítím." „Tomu
bych docela věřil."
„Ježišmarjá, šoupli ji do sklepa. Nemá na nájem." „Do sklepa?"
„Jo, mají tam jednu cimru, kde jsou všechny ty kotle a další sračky."
„To se mi moc nezdá."
„Jo, je to fakt. A já ji miluju, a přitom nemám prachy, abych jí mohl pomoct."
„To je smutné. Taky jsem něco podobného zažil. Bolí to." „Kdybych se dokázal dát do pucu,
kdybych tak vydržel deset dní bez chlastu a dal se dohromady - sehnal bych si někde práci a
pomohl jí."
„Jo, ale právě ted' chlastáš. Jestli ji miluješ, tak přestaň. Hned ted'."
„Na mou duši," přísahal, „to taky udělám. Vyleju ten chlast do výlevky!"
„Nedělej z toho divadlo. Jen to sem podej."
Sjel jsem výtahem do suterénu s pětinkou whisky, kterou jsem minulý týden štípnul v
Samově kšeftě
s lihovinami. Pak jsem sešel po schodech do sklepa. Svítila tam slabá
žárovka. Chodil jsem sem a tam a hledal dveře. Nakonec jsem je našel. Musela být jedna
nebo dvě
v noci. Zaklepal jsem. Dveře se kousek pootevřely a v nich stála opravdu hezká
žena v negližé. Tohle jsem nečekal. Mladá, platinová blondýnka. Vrazil jsem nohu do dveří a
procpal se dovnitř. Zavřel jsem a rozhlédl se kolem. Nebylo to zase tak špatné.
„Co jseš zač?" zeptala se. „Vypadni."
„Máš to tady hezké. Líbí se mi to víc než u mě." „Vypadni! Táhni! Táhni!"
Vytáhl jsem z papírového sáčku pětinku whisky. Podívala se na ni.
„Jak ti říkají?" zeptal jsem se. ,Jeanie."
„Tak Jeanie, kdepak tady máš skleničky?"
Ukázala na poličku ve zdi. Šel jsem k ní a vyndal dvě velké sklenice s vodou. Měla tam i
výlevku. Do každé sklenice jsem nalil trochu vody, šel k Jeanie, postavil je, otevřel láhev a
dolil whisky. Seděli jsme na okraji postele a pili. Byla mladá a přitažlivá. Nešlo mi to do hlavy.
Očekával jsem nějaký neurotický výbuch, psychotickou reakci. Jeanie ale vypadala naprosto
normálně; ba přímo zdravě. Ale whisky jí chutnala. Držela se mnou krok. Nával nedočkavé
touhy, se kterým jsem přišel, už pominul. Kdyby byla aspoň trochu mrcha, sprostá nebo
něčím odporná (třeba kdyby měla zaječí pysk nebo tak), nedělalo by mi potíže po ní vyjet.
Vzpomínám si na příběh o ušlechtilém plemenném hřebci, kterého nedokázali připustit ke
klisně. Četl jsem o tom kdysi v dostihovém programu. Přivedli ty nejhezčí klisny, jaké se daly
sehnat, ale hřebec jim pořád uhýbal. Potom někdo, kdo se v tom vyznal, dostal nápad.
Pomazal tu krásnou klisnu bahnem a hřebec na ni okamžitě skočil. Šlo o to, že hřebec si
údajně před tou krásou připadal méněcenný. Když ale byla pomazaná blátem a pošpiněná,
připadal si přinejmenším jako stejně dobrý, a možná dokonce i lepší. Je docela možné, že
koně a muži uvažují z velké části stejně.
Nicméně
Jeanie nalila další pití a zeptala se, jak se jmenuji a kde bydlím. Namluvil jsem jí, že
jsem prostě byl někde nahoře a chtěl jsem se s někým napít.
„Asi před týdnem jsem tě jednou večer viděla v Clamber-In," řekla, „byl jsi samá sranda,
všichni se smáli a tys všem platil pití." „Nepamatuju se."
„Ale já si to pamatuju. Líbí se ti moje negližé?" „Jo.
„Tak proč
si nesundáš kalhoty a neuděláš si trochu pohodlí?" Zařídil jsem se podle toho a
zase si k ní sedl na postel. Slo to hrozně pomalu. Pamatuji se, jak jsem jí vykládal, že má
hezká prsa a pak jsem jí jedno cumlal. Pak si vzpomínám, že jsme se do toho dali. Já byl
nahoře. Ale nějak to nešlo. Odvalil jsem se.
„Nezlob se," omlouval jsem se.
„To nic," řekla, „stejně se mi líbíš."
Seděli jsme, jen tak plácali a dopíjeli whisky.
Pak se zvedla a zhasla. Bylo mi hrozně
smutno a tak jsem vlezl do postele a zezadu se k ní
přitulil. Jeanie byla teplá a hezky plná. Cítil jsem, jak oddechuje, a na tváři mě šimraly její
vlasy. Pyj se mi začal zdvihat a já ji s ním štouchal do zad. Ucítil jsem, jak natáhla ruku a
zavedla si ho.
„Ted'," vydechla, „ted' je to ono . . . "
Takhle to bylo fajn, dlouhé a hezké, pak jsme skončili a usnuli. Když jsem se probudil, ještě
spala, a já vstal, abych se oblékl. Už jsem byl úplně oblečený, když se obrátila a podívala se
na mě: „Ještě jednou, na rozlučku."
„Tak jo."
Zase jsem se svlékl a vlezl si k ní. Vystrčila na mě zadek a udělali jsme to stejně jako včera.
Když jsem byl hotov, ležela ke mně otočená zády.
„Přijdeš za mnou někdy?" zeptala se. „Jasně."
„Ty bydlíš nahoře?"
„Ano. Byt 309. Můžu přijít já za tebou, anebo ty za mnou." „Byla bych radši, kdybys přišel ty
ke mně."
„Tak dobře," řekl jsem. Oblékl jsem se, otevřel dveře, zavřel, vyšel po schodech, nastoupil do
výtahu a zmáčkl třetí patro. Asi po týdnu jsem jednou večer popíjel víno s Martym. Prodali
jsme o nějakých prkotinách, a pak začal: „Panebože, mně je ale hnusně."
„Co zas máš?"
„Ta moje holka, Jeanie. Už jsem ti o ní říkal."
„Jasně. Ta co bydlí ve sklepě. Miluješ ji."
„Jo. I z toho sklepa ji vykopli. Neměla ani na něj." „A kam šla?"
„Nevím. Je pryč. Slyšel jsem, že ji vyrazili. Nikdo neví, co udělala a kam šla. Zastavil jsem se
na schůzi Anonymních alkoholiků. Nebyla tam. Je mi blbě, Hanku, je mi fakt blbě. Miloval
jsem ji. Já z toho snad zešílím."
Nic jsem neříkal.
„A co mám teda proboha dělat? Jsem úplně v prdeli . . . " „Tak si aspoň připijeme na její
zdraví, Marty, ať má hodně štěstí."
Pořádně jsme si na ni přihnuli.
„Byla naprosto v pohodě, Hanku, věř mi, byla v pohodě." „Věřím ti, Marty."
Za týden vyrazili Martyho, protože neplatil nájem, a já dostal práci v balírně masa. Přes ulici
tam byla řada mexických barů. Líbily se mi. Po práci jsem smrděl krví, ale nejspíš to nikomu
nevadilo. Nosy se začaly zvedat, až když jsem nastoupil do autobusu a jel domů.
Znechuceně se po mně dívali a já si zase začal připadat méněcenný. To pomáhalo.
Ukázka z románu
FAKTÓTUM
5.
Ten podnik patřil jednomu nakladatelství a zabýval se distribucí časopisů. My jsme stáli v balírně
a kontrolovali, jestli nám počty na stolech souhlasí s objednávkami. Potom jsme podškrábli dodací listy,
a buď jsme tu zásilku zabalili, aby ji poslali mimo město, anebo jsme to dali bokem, aby to rozvezli
místními náklaďáky. Práce to byla lehká a nudná, ale ti lidi pořád zmatkovali. Báli se o místa.
Byli tam samí mladí kluci a holky a zdálo se, že to tam nikdo nevede. Po pár hodinách se dvě ženské
začaly hádat. Kvůli těm časopisům. Balili jsme nějaké komiksy a někdo přitom něco zvoral.
Ty ženské se hádaly čím dál zuřivěji.
"Mějte rozum," povídám. "Tohle nestojí ani za přečtení, natož pak za nějaké hádky."
"No jasně," povídá mi jedna z nich, "ty si holt myslíš, že seš na tuhle práci moc nóbl."
"Moc nóbl?"
"To se ví. Všecko je ti volný. Myslíš, že to není vidět?"
Tak jsem se poprvé dozvěděl, že nestačí jenom makat - musí se to dělat se zájmem, ba dokonce s láskou.
Dělal jsem tam tři nebo čtyři dny a v pátek nás vyplatili na hodinu přesně. Dostali jsme žluté obálky
se zelenýma bankovkama a přesně odpočítanýma drobnýma. Skutečný prachy, žádný šeky.
Už byl skoro konec směny, když přišel šofér od náklaďáku - o něco dřív než jindy. Sedl si na štos časopisů
a zapálil si.
"Jó, Harry," povídá jednomu z kolegů, "dneska mi zvedli plat. Přidali mi o dva dolary."
Když mi padla, skočil jsem si pro láhev vína, šel se k sobě napít a pak si zezdola zavolal do práce. Dlouho to
vyzvánělo. Nakonec to pan Heathercliff vzal. Ještě tam byl.
"Pan Heathercliff?"
"Přejete si?"
"Tady Chinaski."
"Přejete si, pane Chinaski?"
"Chci přidat dva dolary."
"Cože?"
"Slyšíte dobře. Řidič náklaďáku dostal přidáno."
"Ale on je u nás už dva roky."
"Potřebuju to."
"My vám dáváme sedmnáct dolarů týdně a vy žádáte devatenáct?"
"Přesně tak. Dostanu je, nebo ne?"
"To vám prostě nemůžeme dát."
"Tak u vás končím." Zavěsil jsem.